Psané příběhy

Můj maratón

Ahooj na úvod tohoto příběhu bych chtěl poděkovat (tak jak to dělají "selebrity" při předávání výročních filmových cen Oscarů) mé mámě, babičce Zdence, mé rodině, terapeutům komunity Harmonie v Bílé Vodě (Las Vegas), členům naší komunity z roku 2013, terapeutkám Modrého kříže v Ostravě. Děkuji vám všem za to, že jste nemalou mírou přispěli k mé abstinenci. Hlavní kroky jsem udělal a dělám já Jarda, ale bez vaší pomoci a rad bych je neučinil. Chci poděkovat i kamarádce Veronice. Verčo děkuji Ti za to, že jsi mi dala impuls k obsahu nejen tohoto příběhu, ale i příběhu předešlého ze srpna 2014 (6.9. - Jardův Den nezávislostí). Díky má múzo. Jako můj malý velký dík říkám vám všem, mým přátelům, kamarádům a známým velké "Merci", ale pozor mí vážení přátelé a kamarádi: "Život je jako bonboniéra. Nikdy nevíš, co ochutnáš". Já nejdřív okusil rumovou pralinku, ale vyměnil jí za lepší čokoládu, za sladkou Merci. Oscary nemám, ale chci vám všem udělit formálně zlatého Oswaldka (můj dík a poklonu).

Děkuji vám všem

Příběh začíná:

Narodil jsem se 31.5.1976. Je mi 40 let. Jmenuji se Jarda, protože má máma mi dala jméno Jarda (Jaroslav). Jednou (v srpnu 2013) moje máma prohlásila, že by byla šťastná, kdybych abstinoval od alkoholu aspoň do mých 40 - tých narozenin. Zázraky se dějí každý den. Někdo tomu nevěří, přesto tomu tak je. 24. 4. 2013 na svatého Jiří se stal taky jeden zázrak. Přestal jsem pít alkohol. Od té doby jsem se až dodnes (2.6.2016) nenapil alkoholu. Ani kapku. Když abstinence, tak 100%. Buď anebo. Nedal jsem "sršni" šanci, aby mne bodnul a možná i usmrtil. A do úlu pro něj nepolezu. Má minulost je odložena v úlu a já můžu jít či běžet dál. Ještě se na chvíli vrátím k mámě. Pro mámu tehdy v srpnu 2013 bylo nepředstavitelné (po mých životních eskapádách a kotrmelcích), že na svobodě nikoliv v chráněném prostředí dokážu jako člověk závislý na alkoholu žít úplně bez něj tak "dlouho" "až" do 40 - tých narozenin. Prostě žít slušný a spořádaný život jako má máma. "Mámo já jsem ale zpět Jarda (Jaroušek už ne) a ne Oswald" (přezdívka z úlu). Já to vydržel bez sršně 3 roky a pár dní a jedu dál. Tenhle příběh ještě nekončí. Mámy se mají poslouchat a děti by jim měly dělat jen a jen radost. Ale dětí (i dospělí) občas zlobí. A já zlobil hooodně dlooouho. Ale teď už nezlobím (aspoň ne ve velkém). Mámě a babičce dělám radost tím, že jsem střízlivý a čistý. Moje babička mi vždy říkala "ať jsi čistý Jardo" a já čistý jsem. Díky sobě, rodině a v nemalé míře i díky pračce, pracímu prášku a vodě, mamince a babičce. A babička??? Babička je máma mé mámy.

24.4.2013 jsem začal běžet můj maratón. Maratón plný krůpějí, abstinenčních příznaků, odříkání, očisty těla i duše, sebereflexe - maratón nezávislosti. Prostě máma dostala nápad, že si mám jít zaběhat a já jsem mámu poslechnul (bo jsem hodný kluk z Ostravy, když zrovna nezlobím) a rozběhl se. Rozběhl jsem se do Bílé Vody, abych požádal dobré lidí o číši plnou živé vody. Chvíli trvalo, než se číše vrchovatě naplnila živou vodou a já jí mohl vypít až do dna (do poslední kapky) a zahasit mou žízeň a touhu po alkoholu. Pak jsem se rozběhl dál. Běžím "už 3 roky a pár dní. Maratón obvykle měří 42 km a 195 m. Můj maratón chci běžet, dá-li Bůh 42 let a 195 dní a doběhnout ho střízlivý. Nikdy jsem maratón neběžel. Nevím, zda mi nedojdou síly, ale já věřím, že nedojdou a že doběhnu až do cíle a protnu nebeskou pásku (bránu svatého Petra). Trať je to dlouhá a náročná a já nejsem olympijský vítěz pan Emil Zátopek, i když na horu Olymp bych se taky rád podíval. Slávy Emila Zátopka nedosáhnu, ale pro sebe a mé nejbližší to udělat chci. Rád bych tento dlouhý závod běžel po boku "nějaké" Dany (ve dvou se to lépe běží) a doběhnout s ní právě až na Olymp poklonit se a vzdát hold bohyní Niké (Niko, ty jsi taky bohyně). Všichni občas děláme věci, které tak úplně nedávají smysl, ale já věřím, že tento můj běh smysl má. Mám vše, co k běhu potřebuji. Zdraví, odvahu i vůli. Jak silná má vůle je, teprve zjistím. Síla vůle se změřit nedá, ale TO NEVAAADÍ. Věřím, že ZVÍTĚZÍM a políbím bohyni Niké.

Ahoooj Jarda "Chachar Oswald"

Příběh nekončí ...

6.9. - Jardův "Den nezávislosti"

DOBRÝ DEN NEZÁVISLOSTÍ.
Dobrý den RODINO.
Dobrý den KAMARÁDI a PŘÁTELÉ v boji za nezávislost.
Dobrý den TEAME HARMONIE.
Dobrý den MODRÝ KŘÍŽI.
Dobrý den JARDO.

Spojené státy americké slaví svůj "Den nezávislostí" 4. července. Já považuji za můj den vzniku nezávislostí 6. září 2013, kdy jsem opustil brány Psychiatrické nemocnice Marianny Oranžské v Bílé (živé) Vodě. 69 je krásné číslo. Někdo ho má spojené (včetně mne) se symbolem krásných požitků a prožitků při krásných intimních chvílích plných lásky, zamilovaností a něhy se svou partnerkou nebo partnerem. Pro mne je i symbolem dne vzniku mé nezávislostí. 6.9.2013 jsem ukončil můj pobyt na oddělení HARMONIE, komunitě v Bílé Vodě, komunitě v boji proti závislostí na alkoholu. Prožil jsem tam 15 krásných týdnů se závislými lidmi na alkoholu a se skvělými terapeuty. Všichni nemalou mírou přispěli k tomu, abych se stal nezávislým a mohl 6.9. slavit můj "Den nezávislostí". Zbývá už jen pár dní a já oslavím první rok mé nezávislostí. Přesto vím, že závislým už budu po zbytek mého života. PANÍ ZÁVISLOST (už měla 20let) nikdy úplně nezmizí. Ale právě nyní jsem nezávislý a CHCI, aby to tak zůstalo. Věřím, že 6.9. budu už nezávislý každý rok.

Má závislost na alkoholu se rodila pomalu po dobu dvaceti let mého života, než propukla úplně. A tak věřím, že minimálně 21 let bude trvat má nezávislost. Je to velký cíl. Uvědomuji si, že je to cíl nelehký. Ale kdo nic nezkusí, nic nepokazí, ale také nic nedokáže. Já JARDA CHCI dokázat sobě i všem škarohlídům a nepřejícím lidem, že jsem chlap, který umí bojovat a vítězit i nad nelehkým soupeřem. Nechci už být nezodpovědným OSWALDEM (má přezdívka z hospody), který byl všem pro smích a opovržením celého okolí. Prostě JOKEREM, šaškem.

Nyní mám čistou hlavu a chci se podělit o své štěstí probouzet se ráno bez abstinenčních příznaků, bez touhy a potřeby se napít alkoholu, probouzet se bez výčitek svědomí a bez strachu, kdy se v poštovní schránce objeví dopis, upomínka za nesplacené dluhy vůči finančním institucím. Ano. Bral jsem rychlé půjčky na nákup alkoholu a nesplácel jsem je. Vše platila rodina. Jsem rád, že už nic platit nemusí, a že jim mohu postupně splácet můj dluh vůči nim a podívat se jim do očí a nestydět se. Peníze nejsou všechno. Můj finanční dluh jim postupně splácím, ale splácím ho i tím, že mohou klidně spát. Že nemusí mít obavu, kde jsem, zda žiju anebo co jsem zase provedl.

Právě nyní 28. srpna 2014, kdy jsem nezávislým Jardou (už ne Oswaldem), jsem spokojený a nechci už propadnout démonu jménem alkohol. Všem lidem světa přeji, aby se nestali závislými na návykových látkách (alkoholu, drogách, lécích či patologickému hráčství) i jiných formách závislostí. Všeho s mírou. A pokud už se závislými stali, aby se závislostí bojovali. ZÁVISLOST ZABÍJÍ. CHCI BÝT NEZÁVISLÝ

I když to už nikdy úplně nebudu. Ale až soudného dne předstoupím před nebeské brány, chci mít čistou hlavu, chci mít čisté svědomí, chci být hlavně střízlivý. Nechci do pekla, nechci do hospody.

Chci poděkovat mé rodině, terapeutům komunity Harmonie, přátelům a kamarádům z Bílé Vody, terapeutkám Modrého kříže v Ostravě, členům a zároveň kamarádům skupiny Modrého kříže, kterou jsem absolvoval v rámci doléčovací aktivity po ukončení léčby v Bílé Vodě za to, že přispěli k mé nezávislostí. Patří jim můj dík.

Chci poradit dalším závislým lidem, aby doléčovací aktivity po ukončení léčby v psychiatrických nemocnicích nebo komunitách v boji proti závislostí nepodceňovali. Je spousta forem a možností doléčovacích aktivit. Každému vyhovuje jiná forma doléčovaní a jiný druh léčby závislostí. V rámci doléčovací aktivity jsem se rozhodl pro Modrý kříž v Ostravě a udělal jsem dobře. Zkuste to taky. Skvělé terapeutky se znalostmi o problému závislostí a skvělým přístupem ke klientovi se Vám budou snažit poradit a pomoci, ale to nejdůležitější zůstane na Vás. Chtít být nezávislými. Ze srdce Vám to všem závislým lidem přeji.

Přeji Vám všem "závislákům", aby jste každý rok mohli oslavit svůj Den nezávislostí třeba návštěvou nějakého sportovního klání a dát si v klidu párek a nealkoholický nápoj (ale ne nealkoholické pivo) se svou drahou polovičkou nebo kamarády a přáteli a užít si Vaší nezávislostí. A když Váš klub prohraje, vy zvítězíte. Baník Ostrava není to nejdůležitější v mém životě (ale miluji ho, stejně jako TEAM HARMONIE). Nejdůležitější je v mém životě ale má SLEČNA NEZÁVISLOST (je mladá, bude slavit teprve rok), Chci, abych mohl oslavit její plnoletost (18 let) a aby mne provázela po zbytek mého života. Jsem s ní šťastný a mám ji rád.

AHOOOJ Jarda

Karlova rekapitulace

Má rekapitulace spolupráce s Modrým křížem, Poradnou Ostrava

Velmi stručné, leč výstižné rozčlenění mé spolupráce s Poradnou Ostrava, jak jsem si to zrekapituloval při příležitosti ukončení práce terapeutické skupiny já:

První část

Modrý kříž jako doporučená doléčovací aktivita po tříměsíční léčbě v PL Opava.

Druhá část

„Nucená" docházka na skupinu

Třetí část (MÉ OSVÍCENÍ)

Mé zapojení a začlenění do skupiny

Čtvrtá část (Začátek konce)

Naplnění

Tak, a teď už více k jednotlivým bodům. Můj příběh:

Po tříměsíční léčbě v Psychiatrické léčebně Opava nám bylo doporučeno zvolit si nějakou alternativu doléčovací aktivity.

O antabus jsem neměl zájem, protože to byla jen mechanická překážka. Rozhodl jsem se, že budu navštěvovat Modrý kříž. Zaujala mě beseda, kterou měly Monika a Katka z Modrého kříže během mého pobytu v Opavě. 14 dní před odchodem z PL jsem si telefonicky sjednal schůzku v Modrém kříži. Skupinové terapie se mi líbily už v Opavě, tak jsem se docela i těšil na Modrý kříž. Po skončení léčby jsem tedy navštívil tuto organizaci. Mojí terapeutkou se stala Katka. Byla mi nabídnuta buď individuální sezení, nebo skupina. Rozhodl jsem se pro skupinu, díky mé zkušenosti z Opavy. Byl to ovšem zase začátek něčeho nového, na který jsem připravený nebyl. Cizí lidé i prostředí. První tři měsíce, do první revize individuálního plánu, byly pro mě nudné. Hledal jsem výmluvy, proč se nedostavit na skupinu. Má docházka byla nepravidelná. Nedokázal jsem se zapojit. V podstatě jsem to vždy jen nějak přetrpěl. Po třech měsících jsem měl již zmíněnou revizi individuálního plánu s Katkou. Můj návrh byl, že ukončím docházku. Katka mě vyslechla a zjistila, jaký přístup na skupině by mi vyhovoval a nenásilně mě „přinutila" k pokračování. Za ten okamžik jsem jí velice vděčný.

Po revizi se pro mě nudné skupinové sezení začalo měnit. Postupně jsem se zapojil a místo neoblíbeného čtvrtku, kdy jsme měli skupinu, jsem se na něj začal těšit. Dokonce, i když mi nevycházela směna v práci, tak jsem si ji vyměnil, jen abych mohl být na skupině. Snažil jsem se vytěžit maximum z dané skupiny a časem se mi to zdařilo. Rozšířil jsem si obzory a zapracoval sám na sobě. Jsem rád, že jsem se tenkrát rozhodl pro Modrý kříž. Blíží se konec. Ještě mě čekají dvě skupinová sezení. Mé pocity jsou smíšené. Mám radost, že jsem to úspěšně dotáhl do konce, na druhou stranu nevím, jestli mi to nebude chybět. Ze začátku to pro mě byli cizí lidé, teď jsou to přátelé.

10.9.2013 - KAREL

Nadin příběh

Září je pro mě velmi důležité

Blíží se 30. září. Tento datum ve svém životě nikdy nezapomenu, neboť je pro mě velmi důležité. Toho dne se uzavřela jedna smutná kapitola v mém životě a zároveň se otevřela nová, plná naděje a nového poznání.

Začalo to všechno na jaře roku 2011. Pár měsíců před tím jsem přišla o milovaný domov, kde jsem prožila krásné dětství s prarodiči. Žila jsem tam 17 let v nepříliš vydařeném manželství, které však vykompenzovalo narození mých 3 dětí. Tam jsem je učila prvním krůčkům do života, lásce k bližním a k přírodě. Vnitřně jsem nebyla se svým soužitím s manželem spokojená, ale s trpělivostí jsem snášela útrapy i radosti všedního života. Ve svých 37 letech jsem se rozvedla a žila v domě své matky nadále se svými dětmi až do té chvíle, kdy jsme přišli o střechu nad hlavou vinou lichvářského počínání jednoho muže, který udělal tečku za mým společným soužitím s dětmi.

Přestěhovala jsem se do města se svou matkou a invalidní tetou. Taktéž děti si našly nové bydlení. Nemohla jsem si zvyknout na nové prostředí. Chyběly mi děti, zahrádka, volnost. V novém bytě jsem se cítila jako ve vězení. Tehdy se mým přítelem stal alkohol. Zprvu jsem pociťovala v alkoholovém opojení dobrou náladu. Alkohol mi dodával chuť žít, ale jen do té doby, kdy organismus začal požadovat větší dávky. Pomalu a jistě jsem se začala stávat závislou na alkoholu. Nadměrné dávky mne ničily. Trpěla jsem bolestmi žaludku, hlavy, nespavostí a měla jsem stále větší potřebu pít alkohol. Nemohla jsem už bez něj žít a odepřít si jej. Dny, které se v začátku závislosti staly lehčí, vystřídaly dny depresí a beznaděje. Zdravotní stav se mi zhoršil, měla jsem nechutenství k jídlu i k životu. Nebýt mé dcery, která mne na popud mé matky zachránila, skončila bych asi sebevraždou.

29. září v podvečer přijela dcera ke mně a odvezla mě do Opavy, abych se tam začala léčit z alkoholové závislosti. Na stanici č. 1 mě nepřijali, protože jsem měla v krvi alkohol, a tak jsem prožila v Opavě na protialkoholní záchytné stanici noc, která byla pro mne nejstrašnější v mém životě. Nad ránem jsem vystřízlivěla z alkoholu a cítila jsem hroznou potupu a stud. Už nikdy víc! Tahle noc mi otevřela oči. Uvědomila jsem si, že ať se děje cokoliv, je to k mému dobru a poslušně, spolu s dcerou, jsem se odebrala 30. září 2011 na stanici č. 1, kde začala má léčba. Po třech týdnech strávených na stanici 1 jsem šla dobrovolně na stanici č. 3, kde se léčily výhradně ženy alkoholičky a závislé na lécích a drogách. Tělo si pomalu začalo odvykat od alkoholu. Neměla jsem bažení a v kolektivu pacientek se mi líbilo.

Personál byl velmi hodný a já jsem tam byla spokojená. Nabrala jsem sílu a energii potřebnou k normálnímu životu. Děti i přítel mě navštěvovali pravidelně a já jsme jim za to moc vděčná po tom všem, co jsem jim provedla. Žádné dítě nechce mít matku alkoholičku, ale hodnou, starostlivou mámu jako jsem bývala dříve. 3 měsíce strávené v léčebně mně změnily ve zcela nového člověka. Střízlivost mi přinesla nové, široké obzory.

Po návratu z léčebny jsem začala žít jinak než dřív. Hlavně jsem se nelitovala a nenaříkala na svůj osud. Začala jsem mít ráda místo, kde jsem se přestěhovala. Začal to být můj domov, kde se cítím velmi dobře. Jsou tam lidé a věci, které mám ráda. Děti i vnoučata mne pravidelně navštěvují. Jsem zdravá duševně i fyzicky. Co mohu chtít více? Mám spoustu kamarádů, milujícího přítele, hodné děti a to je to nejdůležitější. Alkohol je věc, kterou jsem ze svého života vypustila a nechci ho tam nikdy zpět. Jestli dá Bůh a já svůj slib dodržím a neporuším svou vůli, bude můj život nadále krásný a spokojený.

Samozřejmě nesmím opomenout, že zásluhou Modrého kříže, kde jsem docházela rok a půl, se mi daří dobře. Zjistila jsem tady spoustu věcí. Rady a názory zkušených terapeutů pomáhají mně i mým přátelům z Modrého kříže. Učím se uplatňovat, co jsem se zde naučila také v životě svých blízkých a známých, neboť dobrá rada je vždy nad zlato.

Děkuji všem, kdo přispěli k mému dobru, a přeji všem přítomným hodně krásných chvil v životě a zdraví, které je to nejvzácnější, co máme.

září 2013 - NAĎA

Pade na Marlbora

Takže ,nejprve malé info. Tento příběh se datuje do let kdy cigarety zn. Marlboro stály ještě 50kč a i přesto to byly cigarety v podstatě nejdražší a na společenském žebříčku frajerství se vždy pohybovaly v první "trojce"-v tzv. top ten kuřivo. Proč prostě nenapíšu jednoduše konkrétní rok? Na rovinu? Nejsem schopná si vzpomenout ani jinak se dopátrat této informace ve svém mozku. Jsem totiž smažka, feťák, narkoman....ať si každý vybere slovo jež mu nejlépe padne. Já osobně mám ráda: jsem narkoman - a aplikuji si nitrožilně různé drogy. S jistou dávkou ironie věta takto vyslovená ve společnosti jež je" NORMÁLNÍ" má neskutečně zábavný efekt (samozřejmě pro mě). Vřele to doporučuji prubnout. Když už nic - alespoň jste to zkusili - a lze to brát jako pozitivně projevenou snahu -a ta se jak známo – CENí. Ale dost už těch chytroidních povídaček. Poměrně mladá (pár měsíců do 18), poměrně bezprizorní, bez brzd a bez plateb zdravotního a sociálního pojištění - pobíhala jsem si po Prague. Mimochodem, kdo ji zná musí se mnou souhlasit, že je to město magické, krásné, kruté, věčně plné pohybu a všemožných překvapujících zážitků a zároveň i začátek konce všech závislých. No...při onom již zmíněném pobíhání jsem se takhle kdesi v noci seznámila s Jardou. Měl dlouhé vlasy a vousy a dlouhý kabát a parádní kožené kalhoty, samozřejmě koně - či sem tam duranga, spousty stříbra,fantazie a lehkých trestných činů. Byl tetovaný, světaznalý, oblíbený a galerkou respektovaný pán. Inu prostě PAN Božský (jak říká slečna v seriálu Sex ve městě).Jo a dealer pervitinu - ale to snad netřeba dodávat.... Byl asi o 16 let starší než já. U mě ho zaujalo kouzlo osobnosti :-) moravské nanynky a já? Já jsem jím byla zaujatá prostě hned a celá. Užili jsme si spousty akčních dní a nocí a nocí a dní,a spousty čekání, telefonování, lhaní, zevlování, hladovění a aplikování. Jen sexu ani jedinkrát ne. 1,nebyl čas. 2,nebylo kde. 3, nebyl čas. A proto z mé strany vzešel onen(tenkrát zcela geniální) plán. Pořídit si byt. Vlastní. Zařídit jej a spokojeně pak dál konzumovat, ovšem s pocitem jakéhosi většího sebevědomí a zadostiučinění že "MY" jsme prostě jiní. Že my sice berem, ale nejsme až tak úplně v p..i. Jak na to? No jelikož jsem si občas vydělávala i prostitucí, měla jsem jasno. Pán - majitel cestovky na Andělu, ženatý, movitý, s trezorem plným bankovek.... Ano,přesně tak - zkrátka 350tisíc hotově + z kreditky 15 + kopírka značky Canon a pero PARKER i s futrálem. Jo vlastně ještě 3 kartony máček jež měl do zásoby jelikož doma mu manželka tuto neřest striktně zatrhla - a to BASTA FIDLI. Samosebou máčka pro mýho Jardu ,to se rozumí. Já v tu dobu kouřila Lucky Strike či Sparty. No a dál? Byteček se pořídil - ovšem já coby nezletilá - na útěku z diagnosťáku jsem jaksi.... Ano,Jarda se obětoval a vše zařídil. Vzal na sebe ono riziko, zbavil mě nelegálních peněz a tím pádem i basy (to jsem si tenkrát vážně myslela - holt Jarda byl fakt třída - světská huba - co prodá beznohému tři páry bot...) Bylo to skvělé. Na Malostranský - na kopečku,s parketama, se sprchovým koutem, sporákem a pračkou (to vše v ceně). Sehnalo se další vybavení - velice levně samosebou - netřeba vysvětlovat, že v našem světě pořídíte lednici za 10 tisíc za gram atp. Malá vsuvka: když teď na tu dobu vzpomínám, tak tehdy byl gram vážně gram a vážně metamfetamin bez různých doplňků, jež jsou tzv."TRENDY" po roce 2005. No zkrátka i video a kožená sedací souprava a oblečení a stříbrné cingrlátka.... A pak mých sladkých 18 a hurá Ruzyň – vazba. 6.12. 1999 - to si výjimečně pamatuji. Ono - bylo to poprvé, bylo to nové a úplně jiné než cokoli, co jsem do té doby stačila poznat. (Další data výkonů trestů (bylo jich 6) už si samozřejmě nepamtuju :-). Tenkrát to bylo za 247 1/a - 6 měsíců do dozoru a než proběhly soudy uběhlo 5 a půl měsíce takže jsem absolvovala celý resocializační pobyt pouze na vazbě. A pouze s dopisy a balíčky od mámy. Jarda asi od samého žalu zešílel a ztratil paměť = amnésie zhruba na poslední roček a nějaké drobné - a proto nemohl psát – protože zapomněl, že se vůbec známe - což je přeci pochopitelné a adekvátní vysvětlení a bylo by ode mě sobecké a trapné zlobit se či chtít mu to vyčítat. Proto - s úsměvem, 200kč a 10kg navíc nedočkavě jsem tramvají a metrem spěchala za ním. Domů :-). Na vchodových dveřích mě zarazila cedule - zamykejte si sklepy a vchod kradou zde narkomané. No, říkám si, feťáci debilní, to je fakt hnus. Ovšem dveře (naše) bez kliky a různě zdeformované mi pomalu ale jistě začaly můj názor měnit. Začalo mi docvakávat, že oni zmiňovaní loupeživí feťáci nejsou cizí, zlí a špinaví dementní - ti jiní - ale že to jsme my. Můj Jarda..... Neklepala jsem - neboť bylo otevřeno - a vešla jsem. Probrodit se různým bordelem jež byl do výše kotníků se mi povedlo docela bez obtíží - jen ten smrad mi udělal nevolno.... A vidím ho - sedí si - na čemsi co nevím, co je, ale určitě to není ona kožená sedačka, obklopen plesnivějícími hrnky s kávou a již plesnivými páchnoucími narkomany... S úsměvem jemu vlastním říká: „ahoj lásko... ty už jsi doma? Kdy tě pustili?" (Sakra,sakra-že by se mu vrátila zázrakem paměť? sakra,sakra - a nebo je to celé jinak - žádná amnésie nebyla...) „Dneska" – říkám na to. „Jardo, kdo je to?" Ozve se z koupelny. „Má prachy?" „To je kámoška." „A má prachy? Jinak ať vypadne, beztak je to nějaká k...a co ti hulí za dvoukilo, když tu nejsem..." Jdu, beru za kliku koupelny a otáčím klíčem jež je z venčí. Aspoň něco pozitivního. Slečna křičí a vyhrožuje - po chvíli kopání ztichne a nevím... Jarda:"To je Anička" Já: „Kde je video, TV, sedačka?" Jarda: „No nejdřív jsem prodal ty videokazety - protože jsem je už všechny viděl – nuda. Pak jsem prodal video - bo nebyly kazety no a v TV jsou stejně furt ty samý blbosti a reklamy, takže šla i TV. A uznej že když už není na co koukat tak ta sedačka tu byla zbytečná a tak jsem ji prodal nakonec taky. Tvoje věci si rozebraly holky a odpojili nám plyn, elektriku (ale tu jsem natáh z chodby), a nájemníci sepsali petici a prej když se odtěhuju do 10ti dnů tak dostanu 5000 na ruku, a proběhne to bez příslušníků... Jo - nemáš pade na Marlbora?" Já: „Jsem z basy 2 hodiny, nemám než hadry na sobě, nemám kde spát, nejedla jsem a dali mi 200kč" Jarda: „A nemáš teda 50 na máčka? Dole je otevřenej krám...." No neměla jsem pade na marlbora, měla jsem chuť na preso s mlíčkem a v neposlední řadě jsem měla svou The First životní zkušenost k nezaplacení. Ovšem než jsem ji zcela zužitkovala stálo mě to dalších pár pobytů v nápravném zařízení, zdraví, zuby, klidný spánek a moře času. A dnes? O 13 let později? No menší úspěchy by tu byly. Absolvovala jsem léčbu C Interferonem - a zatím úspěšně - nevěřila jsem tomu - šanci mi vyčíslili na 60%- a ono to vyšlo... Už se neživím prostitucí (jsem totiž strhaná, škaredozubá, zadlužená a nosím věci z charitního šatníku - tak je jasný, že jako šlapka jsem poněkud na odpis:-). Snažím se pobrat a respektovat REALITU a s ní věci spojené, bojím se lidí a miluju svý dítě. Dokonce sem tam už mám ráda i sebe a občas i pro sebe sama od sebe něco udělám a mám z toho a ze sebe a ze světa radost. A určitě časem přijdu na spoustu dalších věcí...P.S. Máčka jsou pro pozéry bez názoru. Opravdoví frajeři kouří černé Davidoffky :-)

Pokračování příběhu paní S.

Uběhl rok, co jsem se s Vámi podělila o můj příběh. Pokud dovolíte, ráda bych na něj navázala. S naší terapeutickou skupinou, která nám v září 2013 po roce docházení skončila, jsme se úplně nerozešli. Scházíme se jednou za tři měsíce včetně našich terapeutek Moniky a Katky.

Pro mne začalo velmi těžké období, protože, jak už jsem psala v mém prvním příběhu, můj syn je drogově závislý. Vyrovnat se s tím, bojovat a žít je pro mě těžké. Velkou pomoc jsem opět našla u organizace Modrý kříž, Poradny Ostrava. Znovu jsem docházela na individuální terapii, abych tohle všechno mohla zvládnout a zbavila se tak své spoluzávislosti, což je nemoc, která se špatně léčí, ale dá se, u mne pomalými krůčky, ale dá!

Své závislosti na alkoholu jsem se dokázala zbavit, ale odpoutat se od drogově závislého syna a přítele alkoholika je pro mě velmi těžké! Mé velké díky patří terapeutkám Modrého kříže. Monika mi dala tip na výbornou knihu „Přestaňte být závislí“. V této knize jsem se našla pomalu na každém řádku. Kniha mi dala naději a nakopla mě k tomu, abych začala chodit do knihovny a začala se zajímat o tuto problematiku. V knihovně jsem objevila i jiné, zajímavé knihy (některé z nich jsem si i koupila) a dost se z nich učím. Katce moc děkuji za její trpělivost, upřímnost a taky za to, že mne nakonec „hodila přes palubu“ = ukončila se mnou spolupráci, protože i když jsem věděla, co můžu, a mám dělat, zůstávala jsem stát na místě a ničila jsem tak sama sebe. Podpořila mě v tom, abych vzala konečně zodpovědnost za svůj život do vlastních rukou a to samé nechala dělat i mého syna a partnera = přestala je zachraňovat“.

V této chvíli se cítím dobře. V létě jsem byla po pěti letech sama na dovolené. Chodím několikrát týdně cvičit. Dokonce dnes jsem se vrátila ze sportovně relaxačního víkendu. Bylo tam moc fajn. Pochopila jsem, že jediné, co můžu změnit a koho můžu ovládat, jsem jenom JÁ!

Můj syn je teď v komunitě pro drogově závislé. Přeju mu z celého srdce hodně síly a štěstí. Teď už je to jen na něm.

S naší bývalou terapeutickou skupinou budeme mít výroční setkání po roce od skončení. Moc se na všechny těším. Zajímá mě, jak si ten rok zrekapitulujeme, co se komu podařilo a co třeba méně. Nevím, jak dostatečně bych mým, jestli to tak můžu napsat, holkám terapeutkám Monice a Katce mohla poděkovat. Tolik slov ani nenacházím. Mám je v srdci. Svou práci dělají perfektně. Budu na sobě dále pracovat, baví mě to, vidím už nějaké výsledky. Vám, kdo máte nějaký problém a chcete s ním něco dělat, nebojte se to říct, nebuďte na to sami, požádejte o pomoc třeba u Modrého kříže!

Přeji všem hodně vnitřní síly, lásky a štěstí.

S.

PS: Motto, které se mi líbí: Každý jsme anděl s jedním křídlem. Abychom mohli vzlétnout, musíme se obejmout!

Pokusme se změnit

Dobrý den,

když jsem byl osloven, abych napsal něco o svém problému, který jsem v Modrém kříži řešil, byl jsem trochu skeptik. Nemyslel jsem si, že bych tím byl někomu užitečný. Ale pak jsem si uvědomil, že i má zkušenost může někomu pomoci rozhodnout se..... udělat třeba první krok ke změně. Nikdy jsem nebyl hráč, který by do automatů nacpal i poslední trenýrky. Jednalo se spíše nárazově o stovky až tisícovky korun, a s delšími přestávkami. Fungovala mi vždycky nějaká záklopka, nějaké zaříkadlo, jako že "přísahám na smrt toho a toho, že už na to nesáhnu". S tím jsem si vystačil dost dlouho. Dalo by se říct skoro 20 let. Až jednou už jsem neměl na koho přísahat. Všechny, na kterých mi záleželo tak, abych nehrál nějakou dobu, jsem vyčerpal. A nejhorší bylo, že jsem na to použil i své děti. Tohle vše, když jsem si uvědomil po posledním porušeném "zapřísahání", ve mně vyvolalo takovou paniku......... v ten moment jsem myslel, že mně ty automaty vcucnou. Ale co s tím? Cítil jsem, že tohle nedám. Začal jsem se pídit po někom, kdo by mi mohl pomoci. Mezi různými odkazy na internetu jsem našel Modrý kříž. Připadal mi takový nejcivilnější, abych si nepřipadal jako "pacient". Po malém váhání jsem se rozhodl, že tam zavolám. Domluvili jsme si schůzku, přišel jsem. Společně jsme pak zjistili, že problém patrně není v automatech, ale v alkoholu. Alkohol? To se mi nezdálo. Trochu jsem se tomu bránil. Vždyť to je v pohodě. Nějaké ty piva párkrát v týdnu, když mám volno. Do práce chodím řádně, násilník nejsem. Tak v čem je zakopaný pes? S pitím jsem tu nepřišel, že? Všechno, zdá se, souvisí se vším. Taky mi bylo třeba vysvětleno, že vypít 8-9 piv za večer ve volnu není až tak normální, jak jsem tvrdil a mohl bych třeba strávit večer doma s dětmi a ženou. Což se normálu více přibližovalo, ale v hlavě mi to vůbec nesedělo. Prostě (zlo)zvyk je železná košile. Hledali jsme taky důvody proč tedy piju. Zjistil jsem, že mám před sebou docela dost práce, abych především změnil sebe, můj pohled na svět a věci kolem. Vybral jsem si cestu kontrolovaného pití. Sestavili jsme Můj plán a já se ho snažil dodržovat. Ne vždy to vyšlo, jak bych chtěl a doteď je to vlastně takový můj boj. Jednodušší je prostě nepít. Zkusil jsem několikrát i úplně abstinovat 30, 50 dní. To bylo na začátku úplně nemyslitelné. Vydržel jsem to, a ani mi to nechybělo. Teď jsem věděl, že když mám vůli vydržet tolik dní bez pití, a potom i bez kouření, mohl bych mít v rukou nástroj, se kterým můžu kontrolovat více své Já. Našli se i škarohlídi, kteří v tom co zkouším dělat, viděli jakýsi můj rozmar, být zajímavým. Nerozuměl jsem jim. Mé výkony v nepití spíše zlehčovali, že jde o nějaký druh detoxu a jiné bláboly. Přestal jsem se s nima vlastně setkávat. Nechtělo se mi to pořád vysvětlovat, že normální je nebýt jak bomba vždy, kdy je to jen možné. Tady jsem si asi začal uvědomovat, že to začínám vnímat jinak. Že už to asi nebude jako dříve. Ale nic není tak jednoduché, jak na první pohled vypadá. Musel jsem začít řídit to moje žití trochu jinak. Více času věnovat rodině, přidat nějakou tu aktivitu k tomu málu, co jsem dělal, aby jak se říká, nebylo času na roupy. A myslet na dodržení Mého plánu a vědět, že to s ním funguje. Zkusil jsem dělat a dělám věci, které jsem měl začít dělat před dvaceti lety, říkám si. Ale na tohle bych bez Modrého kříže asi nepřišel. A nebo možná přišel, ale neměl bych tu kuráž to udělat, protože jsem si dříve myslel, že už je třeba pozdě, jsem na to starý a nemá to cenu. Nejsem rozhodně na konci cesty. Mám na sobě ještě co změnit, to vím........ Jsem jen malý příklad z mnoha, kdy člověk v tom svém životě zůstane přešlapovat na jednom místě a potřebuje se něčeho chytit, o něco se opřít, aby se mohl nadechnout a jít dál. Modrý kříž se pro mně stal takovým opěrným bodem. Chtěl bych vlastně touto cestou poděkovat Modrému kříži a zvláště Monice Kovalčíkové, která mi pomohla najít se. A doufám, že mi to hodně dlouho vydrží.

klient Poradny Ostrava

Povídka - ráno

Je jeden z posledních březnových dnů, kdy máme ještě středoevropský čas. O víkendu se budou hodiny posouvat na letní čas. Pěkná blbost – sotva začalo jaro a my už máme letní čas... To je věc, kterou nemůžu změnit, ale svůj život ano.

Probouzím se poměrně brzy, ve třičtvrtě na šest, už je světlo, podívám se z okna a vidím mlhu, dala by se nožem krájet. Přesto, že je pošmourno si řeknu svou ranní mantru: „dnes mně čeká krásný den, nebudu si ho ničit alkoholem, mám se přece ráda, alkohol ničí tělo i ducha a dělá vrásky, které chci mít už jen od smíchu". Nakonec v duchu popřeji krásný den všem lidem, které znám, vážím si jich a mám je ráda. To je můj ranní rituál od doby, kdy jsem začala chodit na terapii do poradny Modrého kříže. Nevěřila jsem, ale opravdu mi to pomáhá naladit se na pozitivní vlnu, s trochou dobré vůle to jde.

Není ostuda zakopnout a upadnout, ostuda je zůstat ležet a nesnažit se vstát. Člověk by neměl litovat toho, co udělal, ale z chyb by se měl poučit. Nelituji, že jsem spadla až na samotné dno, protože když jsem se snažila vstát, potkala jsem ty nejbáječnější lidi, které bych jinak nikdy nepoznala. Lituji jen ztracených krásných dnů, zabitých alkoholem, které jsem mohla prožít mnohem, mnohem lépe. Peníze, které jsem dřív utrácela za alkohol dnes měním na něco úplně jiného – za krytý bazén, saunu, drobné dárky, kterými si dělám radost, ať je to šátek, kabelka či boty. Já ty peníze mám, já je neprochlastám !!!

Je jeden z posledních březnových dnů – jsem půl roku čistá.......

Povídka - Charon to ví...

Ležím na operačním sále, anesteziolog stojí vedle a říká: „Ničeho se nebojte, dám vám injekci abych vás uspal. Než napočítáte do tří budete spát a až se za dvě hodiny probudíte, bude po všem." Jsem klidná a potichu počítám – jedna – zavírají se mi oči, dvě – spánek přichází, tři – spím....

...jdu bosa borovým hájem, cestičkou sypanou pískem, oblečena v římskou tógu. Je krásný letní den, slunce příjemně hřeje, nepálí, snad proto, že vane slabý vánek. V dálce je slyšet hukot vody, jdu za tím zvukem – snad je to moře a aspoň ve snu jej opět uvidím!! Borový háj končí, zdolávám písečnou dunu, za kterou k mému zklamání není moře, ale řeka. Do poloviny kalná, dál průzračně čistá. Usedám do písku, s bradou na kolenou čekám, kdy přijede Charon aby mne převezl přes řeku Stiks. Ale převeze mě, když nemám peníz ??

„Jsem tady, ale nepřevezu tě – ne proto, že nemáš peníz! Tvůj čas ještě nepřišel, jen jsi tady zabloudila, ukáži ti cestu zpět." Vedle mne do písku usedl statný muž.

„Slunce mi vždy řekne, koho převést a koho vrátit s radou, jak žít dál. Když slunce svítí tak jako dnes, znamená to, žes zbloudila. Kdybych tě měl převést, slunce by zakryl mrak a spustil by se prudký déšť – ten by z tvé duše smyl drobné hříchy, spláchnul by je do řeky a pak bych tě převezl. Ano, ta špína, kterou vidíš ve vodě jsou hříchy lidí, kteří jsou již na druhé straně – v zemi klidu a míru. Ale nemysli si, všichni se tam nedostanou. Ti, kteří mají v srdci jen zlobu, závist, zášť, ubližují a nenávidí, ty slunce sežehne na další zrnko písku v této duně. Tak už nikomu neublíží."

Vzal hrst písku do dlaně a nechal je spadnout zpět.

„Charone, co bude dál?"

„Tady na druhé straně víme o každém vše. Jsi zdravá a když se přestaneš ničit alkoholem čeká tě spousta krásných dní – zase se budeš koupat v moři a toulat se po horách. Už jdi, lékaři ti dali nohu do pořádku, operace končí. A pamatuj, že pantok je na dřevo – ne na nohu! Až přijde tvůj čas, vem si nějaký ten peníz, nemusí to být, ale mám to rád."

Otevírám oči a všichni se diví, že se z narkózy probírám s úsměvem.

Žiju a vím jak a to je krásné – to je důvod k úsměvu!

Příběh klientky - paní H.

Chodím po tomto světě už přes šedesát let a nikdy jsem o sobě netrvdila, že jsem svatá, pila jsem vždycky, ale příležitostně – svátky, narozeniny, setkání s přáteli, dovolená a vždy to bylo pod kontrolou, večer se pilo, další den člověk musel fungovat dál – rodina, práce a vše bylo zas jak má být. Ani nevím, kdy alkohol začal nade mnou vítězit, pomalu a nenápadně, z jednoho dne byly dva, tři... Pak přišlo období abstinence.

V průběhu roku mám dva krizové body – léto a Vánoce. V létě má celá má rodina svátky a narozeniny, o Vánocích nás opustil manžel – šel za jinou a já zůstala se dvěmi malými dětmi sama. Čas šel dál, děti odrostly, mají svůj život a já jsem pořád sama. Znáte to, nic není důvod k pití a všechno je důvod k pití... Má poslední eskapáda se odehrála v loni, koncem září, kdy mi kvůli alkoholu ujel autobus na dovolenou a já pokračovala v pití tvrdého alkoholu po celou dobu trvání zájezdu. Mé alkoholové opojení trvalo deset dní, přitom jsem ztratila pět kilogramů váhy a když jsem se probrala, zjistila jsem, že mi chybí jeden den, sobota – tu mám dodnes vygumovanou z paměti. Nedělní pohled do zrcadla mi ukázal stoletou stařenu, které se třepou nejen ruce, ale i nohy ji nechtěly nést a plížila se podél zdi aby došla tam, kam bylo potřeba... Tak jsem si řekla dost, sama to nezvládneš, musíš vyhledat pomoc, z toho bahna se musíš dostat – tohle je peklo na zemi a ty chceš přece žít dál, jen nevíš jak – ale internet ví všechno, pomohl mi najít cestu a telefon Modrého kříže v ČR......

Už týden abstinuji, je středa 5.10.2011, den první návštěvy v Modrém kříži. Snad vypadám trochu líp, pořád to nejsem ještě já, následky alkoholu jsou stále znát a do klidu mám hodně daleko. Jdu udělat první krok – ten nejtěžší – zaklepat na dveře. Kdo a co mě za těmi dveřmi čeká nevím, ale zaklepu. Ve dveřích mě vítá mladá žena, podává mi ruku, představuje se jako Julie a zve mne dál. Po nezbytných formalitách chci odejít, jenže její slova:"mám na vás hodinu čas" mě vrátila zpátky do křesla. Moc se mi mluvit nechtělo, nejsem zvyklá zpovídat se. Přesto ze mě to moje největší trauma dostala a já se rozbrečela, podala mi kapesníčky, utírám si slzy, dívám se do upřímných očí a slyším její hlas jak říká:"to spravíme, věříte mi?" Doma si pročítám materiály, kterými mně vybavila a její vizitku mám před sebou. Magistra, vysokoškolsky vzdělaná žena je ochotna mi pomoct, chytnout mě za ruku a vést. Ukázala mi cestu ze stínu zpět do světla. Musím to dokázat – chci to dokázat!

Do konce roku docházím pravidelně na sezení s paní magistrou. Z počátku hovořila více ona, já spíše poslouchala, věděla, že se jednou rozmluvím. Byla trpělivá i přísná, ale to v našem případě musím být, a přitom velmi citlivá. Učila mne, jak se mám chovat sama k sobě, mít se ráda, neubližovat si alkoholem a moje nízké sebevědomí začalo stoupat. Jednou jsem ze sebe dostala snad vše, co mne trápilo a tížilo – jaká to byla úleva se nedá popsat. Naše spolupráce tím dostala zase jiný rozměr, od té chvíle se jednalo o dialog jak má být, mluvila jsem já, ona to rozebírala a dělaly jsme závěry a ponaučení.

Po dlouhých letech jsem Vánoce prožila v pohodě, bez alkoholu. Byly to svátky jak mají být, byla jsem spokojena sama se sebou, tím pádem šťastná. Nemám potřebu hledat záminku k pití. Ještě mne čeká první bezalkoholové léto, ale jsem na to psychicky připravená. Děkuji Vám paní magistro za Vaši práci a sílu, která mi pomohla odolávat.

Nebojte se zaklepat na dveře Modrého kříže, nikdo se Vám nebude posmívat, ponižovat Vás. Zde jsou lidé, kteří vám chtějí pomoci. Jen odvahu udělat ten první krok musíte najít. Je to běh na dlouhou trať a záleží jen a jen na nás, jak dlouho nám potrvá, než si srovnáme v hlavě všechny priority...

Příběh obyčejného alkoholika

Jsem člověk, který nerad někoho poučuje. Prožívám však příběh, který pro spoustu lidí poučný být může, už jenom proto, že hledají nějakou podporu pro své nelehké rozhodnutí – třeba jestli začít abstinovat a co to vlastně obnáší. Nebudu popisovat, jak jsem se stal závislým na alkoholu,není to žádný zvláštní příběh – nakupení problémů v práci, rodině a jejich (ne)řešení každý večer nějakým tím pivem a panákem. Však to znáte, život se dvěma a více promilemi je docela hezký, vždyť ty problémy se nějak vyřeší! Nevyřeší, věřte mi – NEVYŘEŠÍ !!!

A co tedy s tím? Jak se s tím dá poprat? Tak to je opravdu, ale opravdu každá rada drahá a každý si musí najít cestu z takové slepé uličky sám. Já jsem zvolil radikální řešení – abstinence! Hrozné slovo,fuj, horší je snad už jen impotence. Já a abstinent? Co to po sobě chci? Vždyť tady na Valašsku je to výraz pro nenormálního člověka s cirhózou jater, zánětem slinivky a degenerací mozku! A co oslavy, večírky, to mám oželet svoje milované pivo, nejdokonalejší nápoj, jaký kdy lidstvo vymyslelo? A co těch 500 litrů kvasu, které jdeme za měsíc pálit, to jako neochutnám , co se urodilo? A co výborné víno od švagra z jižní Moravy, to vypije kdo? O tohle všechno se chci dobrovolně připravit? Není to nadlidský úkol? Můžu Vás uklidnit, není. Chce to ale jednu podstatnou věc – odbornou pomoc. Bez ní máte jen malou šanci vymotat se z průšvihu. A závislost na alkoholu průšvih je a pořádný. Takže mé první kroky poté, co jsem pochopil a uznal, že závislý na alkoholu jsem, vedly na doporučení lékaře do organizace Modrý kříž v ČR. A to bylo mé druhé nejšťastnější rozhodnutí v životě ( první bylo samozřejmě seznámení s mojí ženou před pětatřiceti lety).

Poznal jsem druhou osudovou ženu, která zastavila můj pád a pomohla mi poznat sám sebe a to psycholožku paní Oralovou. Při našich pravidelných schůzkách mi pomohla nalézt odpovědi na moje otázky související s abstinencí, upozornila mně na většinu krizových situací , které můžou mou snahu zmařit,vysvětlila, jak zvládat všechny oslavy a návštěvy, prostě skvěle naladila můj mozek na život bez alkoholu. A je to život skvělý, jeho kvalita je nesrovnatelně vyšší než s alkoholem. Ano, přijdu o nějakou tu bujarou chvilku při oslavách, nemůžu si dát v hospůdce milované pivo. O tyto věci jsem přišel, to je fakt. Ale mnohem víc jsem získal! Podstatné zlepšení zdravotního stavu (tlak původně 150/90 s užíváním prášků, nyní 120/70 bez prášků, váha původně 96 kg,nyní 88 kg), spánek bez prášků, rána s čistou hlavou, každou oslavu si pamatuji až dokonce, vyřešil jsem finanční situaci, manželskou krizi a našel si novou práci. A můžu řídit auto kdy chci a bez strachu ze silniční kontroly.

Toho, co jsem získal, je mnohem a mnohem víc, než jsem ztratil. Ale tak to v životě chodí – něco za něco. A když mně popadnou nějaké chmury, tak to s paní psycholožkou v Modrém kříži rozebereme a zase odcházím s pevnějším odhodláním vše zvládnout.

V současné době, po roce a půl abstinence, prožívám šťastné období. Stačil jsem „oslavit"svoji padesátku, státnice i promoce obou synů, setkání se spolužáky po třiceti letech, šedesátiny švagra i švagrové, Vánoce i Velikonoce včetně Silvestra, navštívil jsem kulturní akce - a to vše bez potřeby se napít alkoholu!!! Pokaždé jsem to dokázal díky přípravě podle rad paní psycholožky. Ony ty rady totiž fungují!

Takže pokud chcete ujištění, že to jde i bez alkoholu, tak můj příběh Vás může inspirovat a dodat Vám odvahu začít. A hlavně – nezapomeňte na Modrý kříž! Modrá je totiž dobrá...

Váš obyčejný abstinent Radek

Příběh pana Ládi

Rád bych se podělil se svými zkušenostmi s Modrým křížem. Nechci nikoho zatěžovat čtením dlouhého příběhu, nebo někoho přemlouvat k využití služeb této organizace.

Je asi zbytečné popisovat vznik závislosti na alkoholu a její průběh. Musím říci, že vždy při řešení problému s alkoholem, jsem měl velkou podporu své rodiny. Dvakrát jsem zkoušel ambulantní léčbu antabusem. S menšími přestávkami v pití jsem se vždy vrátil do stejných kolejí. S přibývajícím věkem začaly narůstat zdravotní problémy a situaci bylo nutno řešit.

Na internetu jsem objevil organizaci Modrý kříž, dokonce s pobočkou v našem městě. Po krátkém zvážení jsem se rozhodl zavolat na uvedené číslo a domluvit si schůzku. Na první sezení jsem šel s napětím, jak bude vše probíhat. Byl jsem velmi mile překvapen vstřícností a ochotou, která provázela všechny schůzky a kontakty s Modrým křížem. Paní terapeutka vyslechla můj příběh a postupně se snažila, společně se mnou, řešit můj problém s alkoholem. Dále jak se dostat z této závislosti a naučit se řešit situace, kdy by mohlo docházet k případné recidivě. Díky těmto sezením jsem začal řešit svoji závislost, ale i opět si vážit sebe sama a občas se i pochválit za drobné úspěchy, které se mi podaří.

V současné době jsem terapii ukončil, a daří se mi abstinovat.

Láďa, Frýdek-Místek

Příběh paní B. - Cesta čísel

Celý život mne provázejí čísla. Možná je to tím, že jsem celý život pracovala jako ekonomka a mým úkolem bylo všechno spočítat, uvést do rovnováhy. Čísla pro mne vždy byla a jsou důležitá. Vyjadřují jistotu, přesnost, dokonalost, stálost. A tak nyní, když rekapituluji část svého života, se o ně chci opřít.

Den 11.10.2012 si budu pamatovat do konce života. Byl to den rozhodnutí. A taky den,od kterého jsem se nikdy nenapila alkoholu. Již rok a půl jsem navštěvovala psychiatrickou ambulanci v Bílovci. Důvodem byly deprese, úzkosti, stavy kdy jsem vycházela z domu jen za jedním účelem. Koupit alkohol. Nejlépe vodku, po ní se dobře zapomínalo, nic se nemuselo řešit.

Tento den mne doprovodila do ambulance dcera. Nechtěla mi věřit, že mě paní doktorka léčí správně. A tak to „ prasklo“. Nikdy jsem se totiž nepřiznala, že mimo léků, které mě byli předepsány, piji. Ta věta“ Ale mami, ty tady neříkáš všechno!“ mne překvapila. Byla jsem přesvědčená, že když piji, nikdo mne nevidí a tak to nikdo neví. Prostě jsem si namlouvala absolutní nesmysl. Byla jsem jejími slovy tak překvapená a styděla jsem se, že když padl návrh podstoupit tříměsíční léčbu v Opavě, souhlasila jsem. Nastoupila jsem 22.10.2012.

Na rozdíl od některých mých spolupacientek se mi v léčebně líbilo. Díky pravidelnému režimu jsem měla dostatek času si svoje problémy srovnat v hlavě, věnovat se jim a snažit se je pochopit. První měsíc jsem sledovala, co se kolem děje. Moc jsem se nezapojovala do ostatní činnosti. Dělala jsem jenom to, co jsem musela, abych nezískala černé body a nemusela z léčby odejít. Druhý měsíc jsem si uvědomovala nutnost léčby, přiznala jsem svoji závislost na alkoholu. Nebylo to lehké přiznání. Vždyť já jsem byla v léčebně ze svého rozhodnutí, pít jsem mohla přestat – kdybych chtěla – kdykoliv. No, teď už vím, že to není vůbec jednoduché a hlavně na to nesmím být sama. Třetí měsíc byl měsícem příprav do nového života. Těšila jsem se domů, ale také jsem se bála, jak se na mne budou lidi dívat, co budou říkat, jak mne budou pomlouvat. Léčbu jsem ukončila 22.1.2013.

Už v léčebně jsem se rozhodla, že tím moje abstinence nekončí a po návratu domů vyhledám nějaký způsob doléčování. Nejprve jsem navštívila Anonymní alkoholiky v Ostravě, ale necítila jsem se tam dobře. Na internetu jsem našla stránky Modrého kříže, o kterém jsem slyšela již v léčebně. Napsala jsem mail a téměř okamžitě mi jeho pracovnice odpověděla. Smluvily jsme si schůzku. Měla jsem obavy z toho, že budu cizímu člověku vyprávět o sobě. Také mě děsila Ostrava. Mám jet sama mezi „lidi“? Manžel bude v práci a schůzka je dopoledne. Ale vyrazila jsem. Na schůzku jsem přišla více než hodinu dopředu. Obešla jsem budovu, podívala jsem se na zvonek, dveře s nápisem Modrý kříž. Trochu jsem si oddechla, první část úkolu byla za mnou. Pět minut před domluveným časem jsem zazvonila a přišla mi otevřít usměvavá mladá paní. Provedla mne zařízením, všechno mi vysvětlila a domluvily jsme se prozatím na pravidelných schůzkách. Postupem času jsem získávala sebedůvěru, odvahu k řešení věcí a hlavně se nebránila řešení problémů. V červnu 2013 jsem začala chodit každý týden na terapeutickou skupinu. Poznala jsem další klienty Modrého kříže a spolu s nimi řešila problémy, hledala cestu do nového života bez alkoholu. Někdy to nebylo jednoduché, odcházela jsem domů s hlavou plnou otázek a hledala odpovědi. Někdy byly odpovědi hodně nepříjemné a musela jsem se rozhodovat, jestli vůbec chci, aby mi do života někdo mluvil. Jestli mi to v mých letech stojí za to.

Dnes je 24.6.2014 a já končím další část své cesty. Je úterý a mám poslední terapeutickou skupinu. Paní Katko, paní Moniko – chci Vám poděkovat za trpělivost, profesionalitu, vstřícnost a hlavně za milý, lidský přístup k mým problémům.

Vám ostatním chci poděkovat za pomoc při hledání mé nové cesty. Na začátku jste pro mne byli cizí, neznámí lidé, kterých jsem se obávala a nevěděla co od Vás očekávat. Teď mohu upřímně říct, že jste pro mne dobří přátelé, a to bez ohledu na věkový rozdíl. Dali jste mi více než někteří lidé, které za přátele považuji. Jistotu, víru v dobré lidi a odvahu dále pokračovat v životě bez alkoholu.

Díky

Příběh paní Dáši

LOUČENÍ S TERAPEUTICKOU SKUPINOU

V březnu 2012 skončila má 3-měsíční ústavní léčba závislosti na alkoholu. Bylo fajn být znovu doma, ale trochu ve mně zůstávala obava, jestli to zvládnu. Věděla jsem, že když udělám v tomto směru chybu ještě jednou, mé manželství skončí a já také. Chtěla jsem mít jistotu, že to dokážu a hledala jsem možnosti, jak si ji zajistím.

Nejdříve jsem začala užívat Antabus, což je pro začátek určitě dost důležité. NECHCI se napít se změnilo v NESMÍM SE NAPÍT, a takto jsem to chtěla mít nastavené. ANTABUS ÚŽASNĚ FUNGOVAL JAKO STRAŠÁK = MOJE PRVNÍ POJISTKA.

Na léčení jsem se setkala s mnoha lidmi, kteří měli stejný problém. Bylo moc fajn mluvit s někým, kdo vám rozumí, a chápe, čím procházíte. Pravidelně se sejít a popovídat si s těmito lidmi mi umožnil Modrý kříž, za což velice děkuji = MÁ DRUHÁ POJISTKA toho, jak zvládnout první rok po léčbě.

Skupinová terapie na mě pozitivně fungovala. A já jsem si neustále připomínala, jak špatné a zoufalé byly pro mě chvíle s alkoholem. Seznámila jsem se s báječnými lidmi, kteří mají touhu změnit sebe a své návyky a žít tak plnohodnotný život, za který se nemusí stydět.

Díky, že jsem tady s vámi se všemi mohla být. UJISTILA JSEM SE, ŽE UŽ TO SAMA ZVLÁDNU.

V Ostravě, 30.4.2013

Dáša

(klientka Poradny Ostrava)

Příběh paní Ivany

Nevím. Nevím, jak k tomu došlo, ale ztratila jsem se v hlubokém a černém lese. Stále jsem bloudila. Byla mi zima, byla jsem špinavá a cestu ven ne a ne najít. Po nějakém čase jsem uviděla slaboučké světlo, nebo spíš začínající svítání mezi hustými stromy. Pevně, ale s pokorou jsem šla za světlem, které mi pomohlo dostat se z tmavého a nebezpečného lesa zpět. Našla jsem zpátky svůj domov. Jsem v bezpečí, v teple a čistá. Jen někdy se projdu kolem okna, abych z dálky viděla na les, který mně stál spoustu sil, smutku a beznaděje. Chci si ho připomínat, abych věděla, že není bezpečný a nechci se do něj nikdy vrátit ...

Děkuji Modrému kříži Ostrava, Monice a Katce.

Ivana (klientka Poradny Ostrava)

V Ostravě, 30.4.2013

Příběh paní S.

Jsem 46letá abstinující alkoholička a chtěla bych se s Vámi podělit o určité období mého života. 5. prosince 2013 to budou čtyři roky, co jsem se naposledy napila. Vzdát se alkoholu a nenapít se, jsem dokázala sama bez cizí pomoci, na což jsem patřičně hrdá. Ano, a to jsem denně v průměru pila tak 2 litry vína, někdy více, někdy méně. Byl to takový začarovaný kruh (nejdříve pro zábavu, pak při starostech a nakonec, abych mohla vůbec fungovat). Ne a ne se z toho kruhu dostat ven!

Jsem diabetička. Několikrát denně si píchám inzulín, s čímž jsou spojené i různé zdravotní komplikace. Alkohol tomu nepřidal, ba naopak, můj zdravotní stav se zhoršoval jak psychicky tak fyzicky a tak jsem si řekla: „A dost! Buďto vydržím a nebudu pít nebo umřu!" Co myslíte? Vydržela jsem abstinovat!!! Samozřejmě, nebylo to lehké. Co mi pomohlo? Svou aktivitu jsem zaměřila jiným směrem: houževnatě jsem se věnovala modernizaci bytu, což mi značně pomáhalo zaměstnávat mou mysl. A tak se stalo, že jsem byla bez alkoholu jeden den, týden, měsíc, tři roky. Když bylo doma vše předěláno, v mém životě nastala prázdnota. Právě v tuto chvíli vstoupil do mého života Modrý kříž. Věděla jsem, že už se nechci napít, ale nevěděla jsem, co dál, jak žít. Cítila jsem se sama, hodně sama. Mám dlouholetého přítele (alkoholika), který ale nechce na své situaci nic měnit. Naše cesty se proto rozcházejí. Mé jediné dítě, 18letý syn začal experimentovat s drogami. Mám o něj velký strach a hodně si vyčítám mé pití !!! Mám milující mámu, která je pro mě velkou oporou. Denně je připravena vyslechnout si mé problémy po telefonu. Přesto jsem cítila, že potřebuji pomoc, odbornou pomoc, kterou jsem právě nalezla u organizace Modrý kříž.

Hned u prvního telefonátu (při objednání do Poradny) jsem slyšela příjemný hlas, který mi řekl, ano vy jste klient pro nás. Já jsem si nebyla jistá, zda když tři roky abstinuji, mohu Modrý kříž navštěvovat.

Při mé první návštěvě mě velmi mile a vroucně přivítaly dvě mladé ženy, Katka a Monika. Mě si vzala do péče Katka. Vždy jsem se na setkání s ní neskutečně těšila. Zpočátku jsem asi po 2 měsíce jednou týdně docházela k ní na individuální sezení. (Individuální sezení vypadá tak, že se vám a jenom vám věnuje odborník, který vám chce pomoci. K tomu hledá různé cesty. Věřte, někdy to s námi taky není lehké). Ráda jsem taky využila možnost zúčastňovat se sezení v terapeutické skupině, která nám teď zrovna po roce končí, což je mi líto. Nejraději bych „propadla" a chodila tam ještě další rok, ale asi to tak má být. Jak se říká, na každém konci začíná něco nového. To bych, ale končila brzy, ještě vydržte a čtěte dál: Scházíme se každý čtvrtek od 16:00 do 17:30 a není snad nic, co by mě přinutilo na skupinu nejít. Stalo se tak pouze dvakrát za celý rok a to jen z důvodu mé nemoci. Celý rok jsem měla možnost na sobě hodně pracovat, mít sama sebe více ráda, poslouchat své vnitřní já, naučit se říkat ne, když něco nechci, věnovat se svým koníčkům. Co se koníčků týče, tak se teprve hledám. Nevím, co mě bude bavit. Zkouším co je v mých silách a věřím, že u něčeho zůstanu. Kvůli alkoholu jsem o tohle všechno přišla, ale díky skupině a terapeutkám Monice a Katce toho hodně nacházím, přinutím se zkoušet nové věci. To bych dříve neudělala!

Na skupině jsou různá témata, která nám život denně přináší, pořád je co rozebírat, taky je důležitá upřímnost a zpětná vazba, kterou tam dostáváme. Vážím si mých spoluabstinujících „kolegů" (dalších klientů = členů naší skupiny) proto, jací jsou, co dokázali, jak mi hodně pomohli. Byli mi velkou oporou během celého roku, což v osobním životě postrádám. Moc Vám děkuji !!! Kdybych teď, po roce práce, měla ohodnotit sebe na stupnici od jedné do desíti (jednička znamená CÍTÍM SE ŠPATNĚ a desítka CÍTÍM SE VÝBORNĚ), dala bych si šťastnou sedmičku, což je u mě dost vysoké ohodnocení.

Tedy na závěr:

Přestat pít alkohol jsem dokázala sama, ale teď už taky vím, jak je důležitá následná péče o abstinující alkoholiky nebo i jinak závislé lidi. Moc děkuji organizaci Modrý kříž a i všem, co ho finančně podporují. Je to moc důležitá organizace a Vy, kteří to potřebujete, nebojte se na dveře Poradny zaklepat. Mně se to vyplatilo.

Moniko a Katko, moc Vám za všechno děkuji, vážím si Vás, a vždy na Vás budu vzpomínat jen v dobrém.
Ať se Vám i nadále daří jak v profesním tak i osobním životě.
S úctou Vaše vděčná klientka S.

Září 2013

Příběh paní Zdenky

Vlastně ani nevím, jak začít. Už v léčebně jsem přemýšlela, co bude dál, až léčba skončí a já se vrátím domů. Prázdný pokojíček, přede mnou soudy o syna, bez práce, plno vyřizování a já mám najednou to nejtěžší před sebou a ještě mám abstinovat. Rodina, známí, kamarádi, komu budu říkat, jak se dnes cítím, co mě trápí, jak mi vůbec může rozumět někdo, kdo neprožil to samé co já.

Utekl týden od návratu domů, ráno vyjíždím z domu a večer se unavená vracím a snažím se ze všeho vypsat, a tak píšu vše, co jsem prožila, škrtám a pořád dokola, jako bych nemohla najít ani ty správný slova. Jsem tak unavená, nešťastná a sama. S kýmkoliv se snažím mluvit o tom, co cítím, jak mi je, dočkám se jen odpovědi „to bude dobrý", „to" chce čas", „buď ráda, že už to máš za sebou". Ale co bude dobrý? Co chce čas? Za sebou? Vždyť já to mám teprve před sebou. Mám pocit, že mi nikdo nerozumí, jsem asi hodně divná.

Vzpomínám si, že v léčebně jsme měli návštěvu z Modrého kříže v Karviné, terapie po léčbě, zkusím se objednat, jen nevím, k čemu mi to bude, copak někoho vůbec zajímám. Mám tolik starostí a ještě někam jezdit, to už je na mě asi moc. Tři měsíce v léčebně jsem se vracela do minulosti, jakoby se na chvíli zastavil čas a já se mohla ohlédnout zpět, teď jsem doma, nic se vlastně nezměnilo, jen já. Chci udělat to správné, jen nevím, kde začít, abych mohla jednou říct „ano, tohle jsem já a mám se ráda, taková jaká jsem.

Přicházím na Modrý kříž a cítím velkou úlevu, když poznávám terapeutku Horklovou, která byla tenkrát v léčebně, aby nás všechny seznámila s doléčovacím programem. Další terapeut pan Burkot na mě působil jako milý člověk, tak jako paní Horklová.

Ani nevím proč, ale měla jsem pocit, že tady můžu říct vše a nikdo mě nebude odsuzovat, mohla jsem mluvit o všem, co mě trápí, o tom, jak se cítím a nemusela jsem nic tajit. Po první návštěvě jsem se cítila mnohem líp, připadalo mi, že mluvit o všem nahlas, je ta nejlepší terapie, protože si tak člověk srovná myšlenky a v mém okolí není nikdo, s kým bych mohla takto otevřeně mluvit a když už ano, nevím, jestli mi vůbec rozumí. Je to neustálé hledání odpovědí na otázky, na které si vlastně odpovídám sama a tady mě naučili po pár měsících ty odpovědi slyšet a uvědomit si je.

Od mé první návštěvy uplynulo pár měsíců a já mohu říct jen jediné v této chvíli. Modrý kříž a terapeuti se stali součástí mého života v abstinenci a hrají v něm důležitou roli. Na každém sezení mám tu možnost se vrátit kousek zpět, ohlédnout se a říci si, ano, to, co dělám, je kousek správné cesty v mém životě. Mám možnost zamyslet se sama nad sebou a při rozhovorech s terapeutkou Horklovou se mi vždy vyjasní pár věcí, naučila jsem se přemýšlet o sobě, věřit sama sobě a i když někdy na sezení přicházím s hlavou plnou starostí a nechutí do života, odcházím vyrovnaná, jako bych tu nabrala síly. Odpovídám na otázky k zamyšlení, mám možnost se správně vyjádřit a uvědomit si, že se mám vlastně ráda, že se můj život krůček po krůčku pro mě stává něčím, co chci, kdykoliv začnu odbočovat z daného tématu, terapeutka Hanka mě vrátí zpět a tak mě vlastně donutí mluvit a přemýšlet o tom, o čem nechci, ač to je právě to, co potřebuju sama od sebe slyšet, své řešení, které si vždy najdu, jak žít dál a bez potřeby se opít. Jsem vděčná za možnost do Modrého kříže docházet, protože jsou tu lidé, kterým důvěřuji, a i když mě myšlenka na alkohol napadla několikrát, tak už jen v tom smyslu ano, teď bych se opila nejradši a klidně tak zahodila měsíce práce na sobě, ale já to neudělám, protože mi pomáhá něco jiného víc a já mám na vybranou. Chci si sebe vážit za to, jaká jsem a ne si říkat, jaká jsem mohla být, kdyby...

Takže i když nevím, zda dokážu vyjádřit slovy, co pro mě znamená organizace Modrý kříž a terapeuti, tak jsem si jistá, že to dokáži vyjádřit tím, že žiju jako abstinující alkoholik a můj dík patří jak panu Vavříkovi z léčebny, tak terapeutům paní Hance Horklové a panu Burkotovi. Po každém sezení jsem si víc a víc jistější, že všechno zvládnu bez alkoholu. Nacházím tu svoji vnitřní sílu a víru v to, že abstinence má smysl, protože můj život je takhle opravdu kvalitnější a bez výčitek svědomí.

Na Modrém kříži bych neměnila téměř nic, přístup terapeutů je takový, že pomáhá a to je důležité, jen mi chybí skupiny, které už by měly začít fungovat. A ještě jednu věc bych změnila, sundala bych hodiny v místnosti, kde probíhá sezení, protože hodina sezení mi strašně rychle uteče a já bych mluvila i půl dne, cítím se tu opravdu velice dobře. Jen bych si místo čaje dala kakao , děkuji :D :D

Příběh Romana

Nedávno mi bylo třicetšest let. Alkohol mě doprovázel přes půlku života. Dělal mi problémy už řadu let, a proto jsem se rozhodl s tím něco udělat. Nejdříve jsem chtěl přestat sám, to se mi ale nedařilo. Nakonec jsem se rozhodl říct všechno rodině, nejbližším kamarádům a udělal jsem dobře. Jeden z kolegů mě po práci posadil do auta a zavezl do poradny Modrého kříže. Popovídal jsem si s terapeutem, ten mě vyslechl a pochválil za rozhodnutí a odvahu vyhledat pomoc. Bylo mi doporučeno, abych nastoupil na tří měsíční léčbu v psychiatrické nemocnici v Opavě. Vysvětlil mi, že po takové léčbě je mnohem jednodušší vydržet abstinovat. Po několika týdnech jsem se tedy rozhodl nastoupit do ústavní léčby.

Léčbu jsem úspěšně ukončil a v polovině července to budou přesně dva roky, co jsem neměl ani kapku alkoholu. Už v Opavě nám připomínali, že alkoholismus je problém na celý život, a proto jej nezvládneme bez další následné péče. Pomoc jsem nalezl v Modrém kříži ve skupinové terapii, která se schází jednou za dva týdny. Bez ní bych to asi nezvládl. Modrý kříž mě motivuje do dalšího boje se závislostí. Po léčení v Opavě nebo jiném léčebném zařízení je člověk pozitivně naladěn. Věří, že se mu podaří závislost překonat. Pak ale přichází normální život. Alkohol je k dostání v každé restauraci, obchodě, na každé akci a na benzince je k dostání 24 hodin denně. Když přicházím na setkání naší skupiny, vím, že dělám něco pro sebe. Potkám lidi, kteří mají stejný problém jako já. Vyslechnou mě, já si vyslechnu je a navzájem si předáme zkušenostmi s abstinencí. Pro mne to už není terapeutická skupina, ale skupina dobrých přátel. Člověk se před nimi může otevřít více než před kolegy v práci nebo před rodinou. Mezi přáteli není lež, nelžeme si. Alkoholikovi rozumí nejlépe druhý alkoholik. Kdo si to nezažil, nikdy neuvěří. Modrý kříž mi především dobíjí baterky. Na skupině se setkám s přívalem energie, která mi pomůže překonat další dva týdny v boji se závislostí, alkoholem a sama sebou. Protože ten boj se závislostí nikdy nekončí.

Rodina je víc jak hazard

Na začátek bych chtěl všem lidem, kteří si nejsou jistí, jestli má smysl někam jít a svůj problém řešit s cizím člověkem říci ano, má a udělejte to co nejdříve. A teď tedy můj příběh pro inspiraci.

Sázet jsem začal už ani nevím kdy. Penízky pomalu mizely, doma pohoda, nebyl důvod nic řešit. Postupně ale chuť vyhrát byla větší, a jelikož partnerka byla proti, začal jsem si na sázení půjčovat od známých, aby o tom nevěděla a náš rozpočet to nijak nenarušilo. Myslel jsem si, že to bude v pohodě, však vyhraju a nikdo na nic nepřijde. Bohužel to tak nefunguje. Najednou jsem si krom sázení musel začít půjčovat na dluhy a pořád dokola než bublina praskne. A praskne pokaždé, to mi můžete věřit. Pak najednou člověk musí s pravdou ven. Tehdy mi pomohlo, že mám úžasnou ženu, která i přes všechny lži a dluhy stála při mně a já tím pádem řekl, že to zkusím a vyhledám pomoc.

Do Modrého kříže jsem docházel a někdy ještě zaskočím si popovídat víc jak 4 roky. První rok byl opravdu těžký, po 5 měsících jsem nevydržel a vsadil si. Najednou jsem byl zase na začátku. Tehdy mi hodně pomohla p. Valášková, která mě podržela, i když jsem porušil domluvu a vsadil si. Tehdy se můj přístup změnil a já do toho šel znovu. Hazard je hrozná věc a i když člověk chce, ten boj je hrozně těžký - reklama na každém rohu, hrůza, a tak i já znovu podlehnul. Tentokrát to už ale vypadalo doma všechno hrozně špatně. Na následnou schůzku jsem musel vzít partnerku a p. Valášková jí situaci vysvětlila. Já dostal poslední šanci, a tak jsem do toho šel znovu, tentokrát už motivován, že to dotáhnu do konce kvůli sobě, rodině a p. Valáškové. Nechtěl jsem zklamat nikoho. A výsledek? Už 2 roky jsem si nevsadil, už ani nemám nutkání to zkoušet, ale člověk si musí dávat pořád pozor. Podlehnout je tak snadné, ale jde to.

Na závěr chci jen říct, pokud máte problém, hlavně ho neduste v sobě, to nic nevyřeší. Řekněte ho někomu, ať v tom nejste sám, to je nejtěžší. Nebojte se ho řešit, ono totiž jde všechno, i to, co vypadá bezvýsledně nakonec má řešení. Já jsem toho příkladem, a když se to nepovede napoprvé, nevadí, hlavní je do toho jít znovu. Držím palce všem, kdo bojují se závislostí. Je jedno, o co jde, nevzdávejte se, bojujte.

Petr Š.(klient poradny z Frýdku Místku)

Příběh Tondy

Ahoj, jmenuji se Tonda a píšu Vám o tom, jak člověk může dopadnout, když propadne hracím automatům. Tento dopis jsem dlouho odkládal, ani už jsem jej nechtěl psát. Radši už bych na všechno zapomněl a šel dál, ale bude lepší, když si vzpomenu na to peklo, které jsem si sám způsobil.

Když se začaly do hospod zavádět hrací automaty, tak jsem do nich čas od času hodil pár korun, byla to tehdy ale spíš sranda, nikdo ještě moc nevěděl, co to znamená gamblerství. Nebo alespoň já jsem to nevěděl. Při dovršení 21 let jsem začal pracovat na šachtě jako horník a vydělal jsem si tehdy celkem dost peněz. A tím to začalo. Začal jsem hrát, a to ve velkém. Prohrával jsem výplaty a postupně se měnil. Vždy jsem byl usměvavý člověk, byla se mnou zábava. Možná, že kdybych nehrál, mohl bych teď být ženatý a mít svou rodinu. Můžu ale poděkovat gamblerství za to, že jsem dosud sám, bez rodiny a přátel. To, co jsem sám sobě provedl, si nikdy neodpustím. A ani nechci odpustit. Přátelé nechápou, co jsem provedl a blízká rodina mě úplně zavrhla. Možná, že je to takhle správně. Jak se říká- každému podle zásluh. Nemohl jsem se jim ani podívat do očí a všechno jim vysvětlit, když ani já sám nevím, proč jsem to dělal. Chodil jsem hrát, když jsem se napil. A stálo to za to. Jednou bych se s nimi chtěl sejít a vysvětlit, kdo ví, uvidím. Když žili moji rodiče, tak mě podporovali. Stavěli jsme domek, všechno bylo fajn. Do té doby než se stala hrozná věc a náhle mi o Vánocích zemřela maminka. Už v té době měl otec rakovinu a zemřel půl roku po ní. Své rodiče jsem měl, a stále pořád mám, velmi rád. Byli to andělé, kteří mi dali první i poslední. Pořád mě prosili, abych nehrál. Říkali, že skončím špatně. Já to ale nebral vážně a teď toho lituji.

Když jsem začal dědit majetek po rodičích, musel jsem kvůli svým finančním nákladům prodat dům. Dodnes toho lituji. Koupil jsem si ale byt, auto, zaplatil hypotéku a bylo to „fajn“. Jednou jsem ale zašel do herny a znovu to začalo. Během půl roku jsem přišel o všechno a musel jsem vyhlásit osobní bankrot. Ale do té doby…Žít tak, jak jsem žil já, to bych nikomu nepřál. Spal jsem na zemi v garsonce o velikosti 30m2, jedl chleba a zapíjel ho mlíkem. A to byl ještě luxus, někdy jsem totiž neměl ani to. Výplata už mi nestačila ani na půjčky, ani na nájem, takže jsem si půjčoval od různých společností, abych mohl zaplatit alespoň nájem a neskončil na ulici. Neustálé běhání po zastavárnách, shánění peněz… Byl už jsem lidem pro smích, nic pěkného.

V současné době žiji na ubytovně, odstěhoval jsem se z kraje a nastoupil jsem do nové práce. Vydělávám teď dost peněz, takže si chci projít insolvencí a žít slušně. Mám nové přátele, mám taky postel, stůl i spotřebiče…. Nechci nikomu lhát, jednou bych chtěl přátelům říct, co jsem provedl. A doufám, že někdy i své ženě, jestli ji budu mít. Bojím se, že zase zůstanu sám. Zatím je to moje tajemství. Teprve teď si vážím věcí a otáčím každou korunu, protože nic není samozřejmost a o vše můžeme přijít během mrknutí oka. I to, že jsme na tomto světě, není samozřejmostí. Já už si zkusil dost a teď bych chtěl konečně jít tou správnou cestou.

Chci poděkovat paní Haně Horklové z Modrého kříže v Karviné, že promlouvala s mou duší a konečně mi pomohla. Děkuji, paní Horklová…

Pan Antonín (klient poradny z Karviné)